Ze sedmi vodopádů na Krce uvidíte prakticky dva

Řeka Krka pramení pod Dinárou u Knina a než po pětasedmdesáti kilometrech kaňonu doteče do Šibenického zálivu, vytvoří sedm travertinových vodopádů. Jmenují se Bilušića buk, Brljanski slap, Manojlovac, Rošnjak, Miljacka, Roški slap a Skradinski buk. Národní park kolem nich vznikl 24. ledna 1985 a zabírá sto devět kilometrů čtverečních, z toho skoro šestadvacet je voda.

Návštěvník ale v praxi vidí dva z nich a měl by vědět, jak se liší.

Skradinski buk má sedmnáct stupňů

Poslední, sedmá a nejdelší travertinová bariéra na řece. Přes sedmnáct stupňů rozložených na osmi stech metrech délky se tu naposledy přelévají spojené vody Krky a Čikoly. Slapiště je široké dvě stě až čtyři sta metrů a celkový výškový rozdíl je pětačtyřicet a půl metru. Pod ním už řeka není řekou: začíná tu estuár, tedy zatopené ústí, které pokračuje až ke Skradinu.

Většina zdejší travertinové hmoty je mladší než deset tisíc let. Mimo dnešní tok se ale zachovala takzvaná mrtvá sedra stará zhruba sto pětadvacet tisíc let, což z místa dělá učebnici toho, jak se krajina mění.

Pod vodopádem stojí hydroelektrárna Jaruga, spuštěná 28. srpna 1895. Je to jedna z nejstarších elektráren na střídavý proud na světě a v době vzniku sloužila prvnímu ucelenému elektroenergetickému systému s vícefázovým střídavým proudem.

Roški slap je menší a prázdnější

Šestý, předposlední vodopád, čtrnáct kilometrů po proudu od Miljacky. Jméno má po pevnosti Rog, ze které dnes moc nezbylo. Bariéra je šest set padesát metrů dlouhá, nejširší ve čtyřech stech padesáti metrech a výškový rozdíl je dvaadvacet a půl metru. Hlavní vodopád měří patnáct metrů a Krka se pod ním v širokém vějíři vlévá do Visovackého jezera.

Zvláštní jsou tu dvě věci: drobné kaskády nad hlavním vodopádem, kterým se říká Ogrlice, tedy náhrdelníky, a staré mlýny u břehu. V roce 1910 tu vznikla průtočná hydroelektrárna, která nese stejné jméno.

Ze Skradinu je to k Roškému slapu devatenáct kilometrů a půl hodiny, z Lozovce čtyřiadvacet kilometrů. Lidí je tu podstatně méně než na Skradinském buku.

Klášter na ostrůvku Visovac

Uprostřed Visovackého jezera leží ostrůvek s františkánským klášterem a kostelem ze 17. století. Nejstarší dochované části jsou ale starší: koruna studny pochází ze 14. století a části klášterní křížové chodby z 15. století. V klášteře je cenná sbírka knih a uměleckých děl. Poprvé se Visovac připomíná v roce 1345 v darovací listině krále Ludvíka Anjouského. Od Skradinu je to zhruba deset kilometrů.

Dva vstupy, dvě různé návštěvy

Do dolní části parku se vstupuje ze dvou míst a rozdíl je větší, než se zdá.

Skradin je dolní vstup. Odsud se ke Skradinskému buku pluje lodí po estuáru a plavba je od 1. dubna do 31. října zahrnutá v ceně vstupenky. Je to hezčí příjezd, ale závisí na jízdním řádu a v hlavní sezóně se na loď čeká.

Lozovac je horní vstup, pět kilometrů od Skradinu, ale o sto šedesát metrů výš. Je tu velké parkoviště a autobusy, které svážejí návštěvníky dolů; doprava je ve stejném období také ve vstupence. Je to rychlejší a jistější, zato bez zážitku z plavby.

Kdo jede s malými dětmi, za horka nebo mimo lodní sezónu, má volit Lozovac. Kdo má čas a chce plavbu, jede do Skradinu.

Kdy vodopády stojí za nejvíc

Na jaře. V dubnu a v květnu má řeka nejvíc vody, vstupné je nižší než v hlavní sezóně a lidí je zlomek. V pozdním létě průtok klesá a vodopády jsou znatelně slabší, zato je tou dobou v parku nejvíc návštěvníků. Říjen je druhá dobrá volba.