Od ostrova Lotofagů po zápis Djerby do UNESCO
Féničané, Řím, arabské dobytí v roce 665, Normani, Osmané a francouzský protektorát. Tisíce let na ostrově, který má dvacet metrů nad mořem.
Ilustrační foto, generováno AI
Djerba je plochý ostrov bez přírodní pevnosti, a přesto se o něj po tisíce let bojovalo. Leží v zálivu Gabès u pobřeží jihovýchodního Tuniska a je největším ostrovem severní Afriky s rozlohou 514 km2.
Ostrov Lotofagů
Djerba se spekulativně ztotožňuje s ostrovem Lotofagů z Odyssey, kde měl uvíznout Odysseus. Je to legenda, ne doložený fakt, ale drží se v literatuře dodnes. V řeckých pramenech se ostrov uvádí jako Lytos nebo Meninx.
Féničané a Řím
Osadníci z Tyru a Sidonu sem ve 12. století před naším letopočtem přinesli pěstování oliv a výrobu purpurového barviva. Olivovníky jsou na ostrově dodnes jedním z určujících prvků krajiny.
Za římské éry ostrov prosperoval a zbytky městského osídlení jsou na něm patrné dosud. Ke stejné době se váže také hráz u El Kantary, dnešní spojení s pevninou, které stojí na základech antické římské silnice.
Arabské dobytí a ibádismus
V roce 665 ostrov dobyli Arabové pod vedením Ruwayfi ibn Thabita al-Ansarího. Na Djerbě pak převládl ibádismus, směr islámu odlišný od sunnitské většiny i od šíitů, který ovlivnil místní architekturu i společenské uspořádání.
Následovala fátimovská nadvláda v letech 909 až 972 a mezi lety 1135 a 1159 normanská okupace pod Rogerem II. Sicilským. Koncem 12. století ostrov dobyli zpět Almohadé.
Osmané a pevnost
V roce 1574 se Tunisko stalo osmanskou provincií. Z osmanského období pochází pevnost Borj el Kebir v Houmt Souku, které se říká také Borj Ghazi Mustapha a která dodnes stojí nad rybářským přístavem.
V 17. a 18. století měl ostrov polosamostatnou správu, což odpovídá jeho postavení na okraji říše.
Francouzský protektorát a nezávislost
Francouzi obsadili Tunisko v roce 1881 a protektorát trval až do nezávislosti 20. března 1956. Turistika, která ostrov dnes živí, přišla až po ní; historicky se tu žilo z rybolovu, sběru mořských hub a hrnčířství.
Židovská komunita
Ústní tradice mluví o více než 2 500 letech nepřetržitého osídlení, počítaných od zničení Prvního chrámu v roce 586 před naším letopočtem. V roce 1940 žilo v Tunisku kolem 100 000 Židů, tedy asi 15 procent obyvatel; na Djerbě dnes zůstává řádově tisícovka lidí.
Centrem komunity je synagoga El Ghriba v Erriadhu, dřív zvaném Hara Sghira. Druhou historickou židovskou čtvrtí je Hara Kbira u Houmt Souku.
Co z historie je vidět dodnes
Historie ostrova není jen v knihách, dá se objet za jedno dopoledne:
| stopa | kde | z jaké doby |
|---|---|---|
| olivové sady | vnitrozemí ostrova | fénická tradice, 12. stol. př. n. l. |
| hráz na pevninu | El Kantara | základy antické římské silnice |
| mešity s bílými kupolemi | Fadhloun u Midounu, Amghar u Ajimu | ibádistická tradice po roce 665 |
| pevnost Borj el Kebir | Houmt Souk | osmanské období po roce 1574 |
| synagoga El Ghriba | Erriadh | dnešní budova z konce 19. století |
| usedlosti menzel | Midoun, El May, Mahboubine | sídelní vzorec oceněný UNESCO |
Ostrov přitom nikdy neměl jedno opevněné historické jádro, do kterého by se dějiny soustředily. Rozptýlenost je jeho hlavní rys a je i důvodem, proč zápis UNESCO nechrání jednu stavbu, ale způsob osídlení.
UNESCO 2023
18. září 2023 byla Djerba zapsána na seznam světového dědictví UNESCO pod referenčním číslem 1640. Zápis nese název Djerba: svědectví o způsobu osídlení ostrovního území, zahrnuje sedm oblastí ostrova a 24 památek a oceňuje síť roztroušených opevněných usedlostí menzel.
Není to tedy zápis jedné stavby, ale celého způsobu, jakým byl ostrov po staletí osídlován: rozptýlené statky, cisterny na vodu, mešity a soužití náboženských komunit.
Podrobnější vyprávění o dějinách ostrova najdete na Djerba.cz.
