Šestnáct kilometrů Samarijskou roklí až k Libyjskému moři

Samarijská rokle je nejznámější túra celého Řecka a zároveň jediná věc na Krétě, kvůli které má smysl plánovat dovolenou podle kalendáře. Národní park je otevřený jen od 1. května do 31. října a na celou trasu se vstupuje pouze mezi 7:00 a 13:00. Kdo přijede v dubnu nebo v listopadu, má smůlu.

Co to vlastně je

Rokli vyhloubila malá říčka mezi masivem Bílých hor (Lefka Ori) a horou Volakias. Národním parkem Řecka je od roku 1962 a zároveň má statut biosférické rezervace UNESCO.

Rokle měří 16 kilometrů, značená trasa uvnitř parku 13 kilometrů a s dochozí částí do vesnice Agia Roumeli zhruba 15. Začíná se v Xyloskalu, horním vstupu ve výšce 1 250 metrů nad mořem, a končí se na břehu Libyjského moře. Celý den se tedy klesá, což zní příjemně, dokud člověk nezjistí, co to udělá s koleny.

Nejslavnější místo se jmenuje Brány. Stěny se tu k sobě přiblíží na čtyři metry a zvedají se skoro tři sta metrů nad hlavu. Je to okamžik, kvůli kterému se sem chodí, a je zhruba ve dvou třetinách trasy.

Vesnice Samaria a kozy kri-kri

Uprostřed rokle stojí opuštěná vesnice Samaria. Poslední obyvatelé ji opustili v roce 1962, právě kvůli vyhlášení národního parku. Jméno má vesnice i celá rokle podle jejího starého kostela Óssia María.

Park nevznikl kvůli turistům, ale kvůli zvířeti. Kri-kri, krétská divoká koza, se vyskytuje jen v Řecku: na Krétě a na třech ostrůvcích, k tomu na Sapientze u Peloponésu. Vrcholy Bílých hor jsou její poslední baštou a Samarijská rokle jejím hlavním útočištěm, hlavně v okolí téměř kolmých devítisetmetrových stěn zvaných Nepřístupné, které rokli uzavírají v horní části.

Kolem roku 1960 klesl stav pod dvě stě kusů. Dnes se na ostrově odhaduje zhruba dva tisíce zvířat a lov je přísně zakázaný. Vidět kri-kri při průchodu roklí je otázka štěstí, ne jistoty; zvířata se drží ve svazích, ne u cesty.

Průchod zabere pět až sedm hodin

Většina lidí projde trasu z Xyloskala do Agia Roumeli za pět až sedm hodin včetně přestávek. Není to závod: podstatné je vyrazit brzy, aby se nejtěžší část nešla v poledním vedru, a mít rezervu na loď.

Jak se tam a zpátky

Tohle je věc, která výlet komplikuje nejvíc. Rokle se prochází jedním směrem a Agia Roumeli nemá silniční spojení, takže se nedá vrátit pro auto.

K hornímu vstupu se jede přes Omalos: z Chanie je to 38,8 km a zhruba 45 minut. Kdo jede vlastním autem, musí počítat s tím, že mu zůstane stát nahoře, a vyřešit, jak se k němu dostane zpátky. Z Chanie sem jezdí ranní autobusy KTEL, což je pro individuální cestu praktičtější než vlastní vůz.

Z Agia Roumeli se vyplouvá lodí do Chora Sfakion, do Sougie nebo do Paleochory a odtud se pokračuje autobusem zpět do Chanie. Plavba stála v roce 2026 orientačně 14 až 18 €. Poslední lodě odjíždějí odpoledne a nejsou jich desítky, takže je to reálný časový strop celého dne.

Nejjednodušší varianta je organizovaný výlet, ve kterém je doprava tam, loď i autobus zpátky vyřešená v jedné ceně. Pro toho, kdo nechce trávit dovolenou studiem jízdních řádů, to dává smysl.

Pro koho to je a pro koho ne

Je to celodenní túra v terénu, ne procházka. Sestup po kamenité cestě, přechody kamenitého koryta a patnáct kilometrů v kuse dělají z rokle výlet pro lidi, kteří chodí i doma. S malými dětmi se do ní pouštět nemá smysl, stejně jako s koleny, které nesnášejí dlouhé klesání.

Kdo si na celou trasu netroufá, má dvě náhradní varianty. První je připlout lodí do Agia Roumeli, ujít pár kilometrů proti proudu k Bránám a vrátit se stejnou cestou; do parku se na kratší procházku vstupuje až do 15:00. Druhá je vyjet jen k Xyloskalu, projít se po hraně a spokojit se s výhledem shora, což zabere odpoledne místo celého dne.

Voda, pevné boty a plavky na konec trasy

Vodu je možné doplňovat z pramenů podél trasy, ale s prázdnou lahví se nevychází. Podstatnější je obuv: v sandálech se patnáct kilometrů kamení nejde. Sluneční ochrana platí i v roklině, protože poslední kilometry jsou na otevřeném slunci, a plavky se hodí, protože trasa končí u moře. Hole se vyplatí každému, kdo je běžně používá, protože klesání je dlouhé a stálé.

Nejlepší jsou květen, červen a září

V rámci otevřené sezóny jsou nejlepší květen, červen a září. V květnu je v roklích chladněji a voda v korytě ještě teče, v září je moře po létě nejteplejší. Červenec a srpen znamenají vedro, které z túry dělá jinou disciplínu, a nejvíc lidí na trase. Termíny i hodiny se navíc mění podle počasí a veder, takže se před cestou ověřují.